Hodný nebo zlý pes aneb jak poznat dobrou psí školu.

V poslední době mi zase přibývají konzultace psů, kteří byli původně neposlušní na konci “procesu výchovy” jsou stejně nevychovaní navíc agresivní. Proto se v tomto článku chci věnovat rozdílům v přístupu k výchově a výcviku psů tak, aby každý mohl posoudit zda chodí na dobrý či špatný cvičák či do dobré nebo špatné psí školy a nebo měl dostatek informací pro jejich výběr. Vyřešil jsem často psy s chováním, se kterým si nikdo nevěděl rady, v jednom případě jsem byl dvanáctý poradce pro chování a první který to vyřešil.

Základní rozdíl vidím v tom, jak jak jednotlivý člověk či metodika přistupuje k problémům v chování psa. Z toho se pak logicky odvíjí metodika výchovy a výcviku.

Rozdíl mezi výchovou a výcvikem je ten, že za výchovu psa považuji to co pes dělá bez povelu či příkazu, tedy samostatně, jak se chová na základě reakce v určitých situacích a podobně. Za výcvik můžeme pak považovat chování psa na povel.

Jaký je tedy rozdíl k přístupu k výchově a výcviku psů?

Skupina starších a zažitých metod bere psa jako od přírody zlého, šelmu která chce hierarchicky všechny kolem sebe ovládat, její chování je záměrně špatné, klackovité a provokující. V těchto metodách a metodikách jde hlavně o to potlačit špatné chování, porazit zlo pomocí trestů, nátlaku a co je často nejhorší – naučené bezmoci. Tyto metodiky také velmi často pracují se symptomy chování, tedy vnější projevy vnitřního problému namísto hledání skutečných příčin.

Trest je když psovi záměrně způsobíte něco nepříjemného, nátlak je použití donucení psa k určité činnosti a naučená bezmoc je když pes mnohokrát něco zkusí a je mu to znemožněno to dokončit, a nakonec to vzdá.

Tyto metody jsou bohužel postaveny na starých teoriích “vůdce smečky”, které za tím ale schovávají výcvik a výchovu pomocí nátlaku a strachu. Jsou to metody využívající stresu, kdy se tím nezvýší míra štěstí psa, nebo jen málo protože vše tímto způsobem dělat nejde. Například stopy či jiné pachové práce či práce postavené na instinktu psa může mít pes rád i v těchto metodikách, protože ty obvykle takto naučit nejdou.

Tyto metodiky poznáte snadno: používají nátlakové pomůcky, počínaje škrtícím obojkem a konče elektrickým bičem. Někdy používají elektrické obojky, ostnaté či strunové obojky a další nátlakové pomůcky. Někdy i tlak na zadek psa může být nátlakem. Používání pamlsků a pochval neříká nic o tom že je metodika dobrá nebo špatná!

Tyto metody stejně jako jakýkoliv jiný stres zkracuje psům život. Podle vědeckých výzkumů stres zkracuje telomery, které určují míru opotřebovanosti organizmu a pak pes rychleji stárne. Šťastní psi stejně jako šťastní lidé žijí déle.

Proč se dnes ještě používají tyto metody? Myslím si že jde někdy o nevědomost či neschopnost cvičitelů,  někdy o ctižádost jak výcvikářů tak i psovodů. Prostě metoda “úspěch za každou cenu” a když to pes nevydrží tak ho vyměníme.

Pokud bakalářka kynologie dokáže jako řešení držet westíka dvě minuty ve vzduchu aby se uklidnil, tak jde o čisté týrání a nejde už mluvit o výchově či výcviku.

Cvičitelé loveckých psů používají často metodu “parforsního” výcviku. Tam už je v názvu násilí: “Par force” je v překladu “pomocí síly”.

Velmi specifický přístup má metodika zvaná “pozitivní motivace”. Tento název používá mnoho různých cvičitelů, výcvikářů a dalších bez ohledu na to zda jsou pozitivní či nikoli, asi jen proto že je to moderní. Původní název této metodiky v angličtině je “efficient training”. Zde o pozitivitě není ani slovo.

Jedna zásada pro všechny – nedávejte vodítko z ruky. Je mi hodně smutno když vidím psa který byl zničen výcvikářem tak že se ho snažil potrestat či “vychovat” a podobných případů pomáhám řešit desítky. Jak snadno se stane z bázlivého psa agresivní – stačí jeden dostatečně silný nepříjemný podnět, vycukání, vyvěšení nebo jen převrácení a zalehnutí. Bohužel tyto metody často doporučují i veterináři.

Jaký přístup mají tedy dobré psí školy?

Bereme psa jako partnera, jehož problémové chování vychází buď z neznalosti toho, jak se má správně chovat, ze stresu z neznámé situace, z toho že má nesprávné či nežádoucí chování vytvořeno prostředím nebo člověkem a případně se jedná o instinktivní chování.

Dobré metody jsou tedy postaveny na několika postupech a principech.

Základní je řešení stresu, socializace a habituace na okolí, protože pes se dá naučit aby měl rád cokoli, včetně návštěvy veterináře, jízdy autem, samoty, manipulace rukama a desítky dalších věcí a situací. A pokud si na začátku psího života dáte tu trochu práce tak pak žije pes ve světě plném příjemných tvorů, věcí a situací a nic ho nerozhodí. Pak je klidný a pohodový. Na tuto socializaci máme mnoho her a zábav. Patří mezi to i učit psa že má situaci pod kontrolou a že když se bude správně chovat, tak situaci zvládne. I socializace se dá dělat špatně a pak nefunguje. Vystavení psa příliš silnému podnětu může reakci zhoršit a znovu mne překvapuje jak často se říká socializace aktivitám bez příjemného prožitku.

Další součástí je výcvik chování. Výcvik postaveny na motivaci psa, na výuce chování pomocí metod, kdy se psa nemusím jakkoli fyzicky dotknout, pouze používám buď navádění pomocí pamlsku či něčeho podobně atraktivního, a nebo shapingu, tedy toho že pes nabízí chování a já mu potvrzuji to správné. A nebo někdy sociálního učení, tedy nápodoby lidského chování psem.

Obecně tyto metody pracují s pozitivním posilováním chování a někdy s negativním trestem – tedy s přidáváním či odebíráním příjemného prožitku psa.

Pro výchovu také někdy používáme i princip volby, využití Premackova principu. Velmi efektivní je to např. při řešení reaktivity, tahání na  vodítku či skákání po lidech, divokosti a podobně.

Někdy jako pozitivní metodu používám kontrapodmiňování, kdy se mění negativní emoční reakce psa na pozitivní postupně přímo.

Každé problémové chování jde řešit bez nátlaku a trestů, jen to ne každý umí.

Přeji vám aby jste našli tu správnou psí školu, kde vám pomohou

Ing. Pavel Bradáč
www.PsychologPsu.cz